Aktualizováno dne 16.srpna 1999
11.srpna 1999 nastalo nad kouskem Evropy úplné zatmění Slunce. A protože přírodní úkazy mají v mém životě nemalé místo, tak jsem se rozhodl za zatměním cestovat. Přeci jen je rozdíl mezi tím, zda Měsíc překryje sluneční kotouč z 99% a nebo ze 100%.
Vybral jsem si Maďarsko a v úvahu jsem bral pouze počasí a dostupnost. Předpověď pravila, že v Německu a Rakousku bude oblačno až zataženo, místy přeháňky. Vynikající pak byla pro Rumunsko a Turecko, kde slibovala jasnou oblohu bez mráčku. Ovšem tam jsem se bál vydat. Takže jsem zvolil Maďarsko. A prý tam je levné víno...
Měsíc před samotnou cestou jsem si myslel, že se mi podařilo přesvědčit Leňu, Market a Bacha, že pojedou se mnou. Dva týdny před však odřekla Leňa a den před Market zjistila, že nechala doma pas. A protože tím pádem nemohla jet, tak bylo Bachovi blbé, že by jel za její prachy bez ní. Prostě na začátku kecy a pak samé výmluvy :-) To však nic nezměnilo na mé chuti a odhodlání a tak jsem jel sám.
Samozřejmě, bral jsem si s sebou foťák a to Olympus Mju-II. Byl půjčený od Bratra a pro focení samotného zatmění nijak zvlášť vhodný. Ale co už. Na krajinky stačil a samotné zatmění jsem si chtěl hlavně vrýt do své paměti. Když tak se mrkněte do fotogalerie.
Samotnou přípravu jsem si nechal na pondělí 9.srpna, tedy den před odjezdem a dva dny před samotným zatměním. Nejsem ten typ, který plánuje příliš dopředu. Navíc jsem si říkal, že do Maďarska by se mělo docela dobře dát dorazit eventuálně stopem. Ráno jsem vyrazil z Rožnova do Brna s úmyslem zjistit podrobné informace na Internetu, na informacích ČD a v neposlední řadě jsem pak chtěl koupit samotnou jízdenku na vlak. Když jsem zjistil, že pás totality prochází středním a jižním Maďarskem, rozhodl jsem se dorazit někam mezi Székesfehérvár a Szeged. Paní za okýnkem na nádraží mi však řekla, že do prvně zmíněného města to stoji přes 800 Kč a já měl pouze 680. Koupil jsem tedy lístek pouze do Komárna s tím, že zbytek dojedu stopem. Mapu jsem si půjčil od Doorse a Popelky a nakonec se to vyplatilo, protože to byla automapa, ke stopu maximálně vhodná. Sbalil jsem do krosny spacák, nějakou bundu, kalhoty, dvě trika, nějaké spodní prádlo a hodně ponožek. Moc dobře vím, jak je praktické mít při čundru čisté nohy v čistých ponožkách.
Plán tedy byl vyrazit v 5:22 rychlíkem z Brna do Komárna a pak pěšky přes hranice a pak stopem. Když si tak ráno bloumám po nádraží, koho jsem nepotkal. Jednoho klučinu, který znal evidentně mě, no já jeho od vidění. Byl to kluk z Rožnova a také chodil kdysi na gympl, pravděpodobně o rok níž než já. A měl s sebou svou dívku a také mířili do Maďarska. Plány se začaly měnit.
Řekl jsem si, že s nimi zkusím dorazit až do Székesfehérváru, kde by se naše cesty rozdělily. Oni mířili k Balatonu, tam ale mělo být zataženo... Základem bylo kamarádových zbytečných 500 SK, které mi prodal. Ve vlaku mi slovenský průvodčí sdělil, že do Komáromi (maďarské město) to stojí 16 Sk, ale přirážka ve slovenském vlaku je 40 Sk. Byl však ochotný, v Komárně kvůli mně zdržel rychlík již tak zpožděný, a lístek jsem zakoupil ve stanici. V Komáromi rychlík čekal asi 10 minut a tak jsem směnil 200 Sk na 1050 forintů a koupil jízdenku (576 forintů) do Székesfehérváru. Cesta ve vlaku totiž ubíhala příjemně a hned jít stopovat se mi nechtělo..
Možná se zdá, že jsem jízdenky kupoval trochu krkolomně, ale tímto způsobem jsem neplatil poplatek, které si České dráhy či Slovenské železnice účtují, když prodávají lístek do stanice sousedního státu. A já měl peněz opravdu málo
Cesta z Komáromi ubíhala celkem dobře. Vlak byl sice nacvakaný a bez klimatizace, ovšem seděli jsme a příjemně o čemsi vykládali. Vlak do Székesfehérváru dorazil asi v 12:00 a my se rozloučili a já vyrazil na stopa. Než jsem se dostal na potřebnou výpadovku, tak jsem si jedenkrát kompletně obešel město. Nikde totiž není něco jako orientační plán a Maďaři neumí ani německy, ani anglicky. Snad jen ve větším hotelu. Sedl jsem si na lavičku v parku a jal se poobědvat májku a rohlíky. Bohužel se mne hned chtěly ujmout jakési dvě místní lepé děvy , ovšem po pár nabídkách na průvodcovství jsem se rychle sbalil a s odkazem na cosi jsem se raději zdekoval... Cestou na výpadovku jsem snědl nějaké švestky někomu ze stromu, jak visely přes plot, občas jsem se svlažil vodou z hydrantu, které byly tak ve vzdálenosti 150 metrů od sebe. Moc příjemné...
Když jsem dorazil na výpadovku na Dunaújváros, zjistil jsem, že to je čtyřproudovka a opravdu nikdo neměl tendenci zastavit. Avšak stál jsem kousek od autobusové zastávky a protože náhodou autobus zrovna jel, tak jsem se svezl. Nemilým překvapením byla cena. V Maďarsku jsou pohonné hmoty zhruba dvakrát dražší než u nás a tak mne asi 20 kilometrů stálo 200 forintů. Navíc mne zavezl do jakési dědiny jménem Sárosd, kde se zdálo, že fakt nic nestopnu
Radegast však stál při mně. Po 5ti minutách jsem stopl kamion a ten mne odvezl až do Dunaújvárose (připomínám, že jediným prostředkem pro komunikaci jsou ruce, nohy a mapa). Z řidičových gest jsem vyrozuměl, že mám chvíli počkat, že by snad někdo z jejich dopravní společnosti měl jet jihovýchodním směrem. Po půlhodině se objevil jakýsi kamion a z řidičových gest jsem pochopil, že tím směrem pojede někdo až hodně pozdě večer. Tak jsem stopoval dál
Tak po 3 minutách (s mým ksichtem se fakt divím) mi zastavil nějaký týpek a začal něco nesrozumitelně chrlit. Po chvíli jsem pochopil, že pořád opakuje Dunaföldvár. To bylo další město na mé "pevně" stanovené trase
Dunaföldvár je malé město, spíše velká vesnice na jedné křižovatce. Zhruba po 30 minutách se mi podařilo dojít na jeden konec u Dunaje. Výstražné tabulky mi nemohly zabránit vykoupat se v něm, protože po dlouhé době na slunci a s krosnou na zádech to tělo opravdu žádalo
Když jsem se svlažil, nálada opět povstala z mrtvých a já si všiml nádherné krajinky, ocelového mostu přes Dunaj a nad ním pěkného pahorku s jakýmsi totemem. Řekl jsem si: "Zdeno, tady by bylo opravdu pěkné úplné zatmění". Jenže ze západu se blížila blíže nespecifikovatelná studená fronta a tak jsem stopoval dál. V tuto chvíli musím dodat, že jsem na sobě měl známé linuxové triko. Přeřítil se kolem mne Renault Mégane, prudce zabrzdil, prudce zacouval a z následně staženého okénka se ozvalo: "jů ár linuks jůzr"? Zaplesalo mi srdce a po mé kladné odpovědi jsem se vezl. Osádku vozu tvořili dva Poláci, jež cestovali do nedaleké Kalocse. Ten co řídil, si chtěl vyprávět anglicky, zjevně uměl dobře a hlavně, chtěl si anglicky pokecat. Na to já jsem však moc náladu neměl a tak jsem byl příjemně překvapen, když jeho kolega chtěl mluvit "po našemu". Konec konců, Češi a Poláci se domluvit ve svých jazycích mohou. Řidič moc nadšený nebyl, ale to mi bylo jedno. Přestože daleko necestovali, zavezli mne tedy alespoň na podstatnou křižovatku a po nezbytné výměně emailových adres mne opustili. Musím se přiznat, že adresy jsem kdesi vytratil.
Asi po 10 minutách (fakt, s mým ksichtem se fakt divím), jsem stopl jakousi příznivkyni Haare Kršna (či jak se to píše) ve staré dodávce VW. Jela až do Kecskemétu. Uměla trochu anglicky a tak pořád mluvila o jakémsi festivalu, indické hudbě a tak. Byla hezká, vysoká, hmmm..., dost dobrá. Pojedl jsem trochu "koláčků", dorazili jsme na místo a začala mě lákat na nějakou jejich párty. Chvíli jsem sám se sebou bojoval, jestli jít s ní a nebo raději dále stopovat na jih. To druhé zvítězilo..
Kecskemét jsem přešel asi za půl hodiny. Když jsem se konečně ocitl na výpadovce, tak se schylovalo k sedmé večerní hodině. Ztvrdnul jsem tam zhruba 45 minut. Pak jsem to vzdal a šel se po cestě "ubytovat" do nedalekého lesíka. No než jsem tam došel, zastavila vedle Avia a svezla mne až do města Kistelek. Chtěl jsem sice vystoupit na jeho začátku, ale řidič se mi snažil vysvětlit, že kolem jsou (asi) barabi a bůhví co ještě (kdo to má z té hatmatilky poznat) a tak mne zavezl k nějakému hotelu. 300 forintů v peněžence však mělo jiný názor a tak následoval asi kilák pěšky zpět na konec města. "Ubytovaní" proběhlo 10 metrů od cesty. Noční obloha totiž byla jasná a ta následující denní mohla vypadat úplně stejně..
Ráno se probudím a zjistím, že nejsem vůbec doštípaný od komárů. To však bylo to jediné, co bylo na začátku dne kladné. Obloha zatažená, počasí pod psa a výrazy, které jsem pro něj v tu chvíli měl, jsou skutečně nepublikovatelné. Navíc ještě začalo pršet asi tak, jako když začnete vylévat kýble vody. Fakt jsem promokl až na kost. Pronesl jsem sice něco o tom, že mi nevadí, když jsem takhle mokrý, ale hlavně když uvidím zatmění. Nálada však rychle klesala, neboť začalo ještě ke všemu foukat a tak jsem se tedy rozhodl, že kašlu na nějaké hloupé zatmění a řekl si, že když hned vyrazím domů, tak tam aspoň do večera budu.
K mému údivu jsem zastavil asi tak páté auto a řidič mne dovezl až na jih Budapešti. Již cestou jsem toho začal litovat. Počasí se umoudřilo a obloha se začala trhat. Bylo půl deváté, jasno a já se s hrůzou nacházel tak 40 kilometrů severně od pásu totality. Chvíli jsem zmatkoval a po 5 minutách jsem stopl auto do Kecskemétu. Ano, do toho města, kde jsem byl již včera, a které jsem již jednou pracně procházel. Nad Kecskemétem se sice nacházela oblačnost, ale směrem na západ se vytvořila dlouhá trhlina. A aby to skutečně bylo komické úplně, tak to bylo samozřejmě nad Dunaföldvárem, kde jsem byl včera). Mraky se nehnuly a tak to vypadalo, že mne od zatmění dělí 10km. Ty jsem byl rozhodnut zdolat stůj co stůj.
Podařilo se mi stopnout manželský pár s dvaadvacetiletou dcerou... Otec řídil a matka si bohužel přesedla dozadu za dcerou. To prý abych měl místo na krosnu, kterou jsem si stejně dal do kufru... Ale protože to bylo auto pro autoškolu, tak jsem měl alespoň výhled druhým vnitřním zpětným zrcátkem... Jeli sice až do Dunaújvárose (ano, to město jsem tou dobou trochu znal...), ale já se rozhodl pro tu pěknou scenérii u Dunaföldváru.
Když jsem se konečně vydrápal nahoru na kopec, sluneční kotouč již byl zakryt zhruba z 5%. Od plic jsem si zanadával, že nemám na svůj foťák žádnou clonu, kromě přiblblé diskety. Tím proudem slov jsem však zjistil, že na kopci je polovina Čechů a tak jsem si konečně mohl po dni pokecat česky. Opravdu to byla úleva.
Samotné zatmění bylo parádní. Na začátku bylo docela dlouho částečné. Občas se přes slunce přehnal mírný mráček, či spíše opar a díky tomu bylo vidět, jak Měsíc postupně víc a víc Slunce zakrývá. Těsně, tak 2 minuty, před úplným zatměním se hodně zešeřilo. Slunce bylo sice stále vidět celé, avšak světla a tepla citelně ubylo. Přírodou se rozprostřelo zlověstné ticho, to jak všechna zvířata znejistěla, co se to děje. Ptáci vypadali, že se chystají spát, květiny se začínaly zavírat. Jakmile začalo úplné zatmění, lidi tak nějak podvědomě vykřikli a začali tleskat. Jako v americkém kině. Já na to hleděl přes foťák a snažil se něco vyfotit. V galerii uvidíte, že to stojí za prd. Pokoušel jsem se vyfotit takové ty perličky, které vzniknou díky tomu, že Měsíc je posetý krátery, ale foťák to zachytil špatně. Nicméně asi po minutě jsem foťák odložil a zatmění si vychutnával naživo. Za dvě minuty Slunce vykouklo a bylo po všem. To, že končí, už bylo možné pozorovat zase přes mrak a nebo přes disketu. Na tohle už jsem ale zvědavý nebyl a chystal jsem se na stopa domů.
Přešel jsem město a opět v malé chvilce stopl chlapíka až na samotný sever Budapešti, přímo na výpadovku na Komárno. Cesta však trvala přes 4 hodiny, protože byla očekávaná a obávaná zácpa. V autě hrálo rádio a já časem porozuměl, že občas hovoří právě o naší zácpě (ano, opravdu jsem té hatmatilce začínal rozumět). Pak jsem se asi na dvakrát dostal 15km před Komárno a chystal se opět přenocovat. Po marném snažení zabalit se do spacáku tak, aby tam nemohli komáři, jsem si řekl, že jim obětuji nohu doufaje, že můj obličej nechají na pokoji. Povedlo se a já usnul...
Ráno jsem na pravém chodidle napočítal 38 bodanců. No nic, na komáry nejsem alergický vůbec, takže mi to až zas tak nevadilo. Čekalo mne však 15 kilometrů chůze do Komárna. Na silnici nebyl téměř žádný provoz, i když automapa slibovala více. Nicméně 15 kilometrů není nic hrozného a tak jsem se vydal pěšky, aniž bych se nějak obtěžoval mávat na občas projíždějící auta. Prostě jsem si řekl, že se projdu. Cestou sice kolem mě projel vlak, za který jsem mohl utratit poslední forinty, ale co už.
V Komáromi jsem byl v 11:30. Přešel jsem hranice a chystal se na vlakové nádraží, již na Slovensku. Nechtělo se mi celé slovenské Komárno přecházet pěšky a navíc jsem měl ještě nějaké slovenské kačky. Řekl jsem si, že je utratím za vlak do ČR.
Na vlakovém jsem zjistil výborný spoj. Odjezd 14:04, tři přestupy a příjezd v 21:36 do Rožnova pod Radhoštěm za pouhopouhých 254 Sk. Sice jsem až do Valmezu (90% cesty) seděl s nepříjemně ukecaným manželským párem. Ke konci mi to už bylo jedno, pač jsem se těšil na teplé jídlo po 4 dnech.
A tak skončila má anabáze.
|
|
Zdeněk ŠUTR Kaminski sutr@valasske-laboratore.cz Aktualizováno dne 16.srpna 1999 |